Nedávno jsem si prohlížel staré fotky, já jako batole, já ve školce, já se ségrou, já s tátou a maminkou, já na zahradě a tak dál. A pak jsem narazil na jednu fotku kde jsem smutný, zklamaný a téměř zoufalý.
Jsou mi tam zrovna čtyři roky, před sebou mám dort se čtyřma svíčkama a sanitku. Ale vraťme se o pár týdnů zpět, do doby kdy se mě táta ptal co bych chtěl k narozeninám. „Chtěl bych jeřáb, tati.“ řekl jsem s rozjásanýma očima. Veliký červený jeřáb, s maličkým navijákem a žlutým hákem jaký jsme měli ve školce. Byl jsem do něj přímo zamilovaný tak, že se mi o něm i zdálo.
Naši dělali co mohli aby ten jeřáb někde sehnali, ale na začátku osmdesátých let (jsem ročník 77) obchody s hračkami hračkami zrovna nepřetékaly, ti co pamatují ať těm co nepamatují vysvětlí že tehdejší sortiment zboží byl poněkud omezený a že mít dobrého známého a sehnat něco pod pultem bylo něco jako mít eso v rukávu. Maminka pár es měla, i v hračkářství, ale ani tak ten jeřáb nesehnala. Sehnala jenom… sanitku. Byl jsem naštvaný a zlobil se na ně, nechápal jsem, že některé věci se prostě v té době sehnat nedali.
Dnes to děti mají jednoduché, na co si vzpomenou to se dá sehnat a berou to jako samozřejmost. Když o nějakou hračku přijdou nebo jí rozbijí, ví že není problém tu samou nebo jakoukoliv jinou koupit. Kdykoliv a neváží si toho.
Červený jeřáb jsem nikdy nedostal, ale dopadlo to dobře. Pod vánočním stromečkem na mě čekal modrý bagr.
