Dřív než skončí noc
vrátím se naposledy
do krajin tvých očí,
do souhvězdí Andromedy,
abych až vstanu
ještě nahý a bosý
poznal tě skrytou
v lesku ranní rosy
lehnu si do trávy
jak padlý kříž
a budu ti šeptat
co dávno už víš,
že kdybych snad víckrát
neměl slyšet tvůj smích,
zemřel bych žalem,
navěky ztich.
Když si to Jarunka přečetla, tak k němu tak zahořela, že si nemohla pomoci a netrvalo dlouho a zašila ho do svého pelíšku. Osvald byl šťastný a už věděl že na velikosti nezáleží.
Pořád ale hledal v čem to je, četl Freuda, Kanta, Nietzscheho, Jesenina, Korán i Bibli, poslouchal Jettro Tull a Moravanku a pak na to přišel...
Chodím ke skořicově
hnědý řece
a dívám se na kopec,
co je z jedný strany
oblouk
a z druhý lichoběžník.
Chodím ke skořicově
hnědý řece
a sedím a přemýšlím
pod suchým stromem,
který už sto let
medituje o věčnosti,
ale ještě na nic nepřišel.